Je náš život opravdu náš ?
Často si kladu otázku, možná si ji někdo jiný neklade, ale dosti věcí mě k tomu vede, a to že: je náš život opravdu náš?
Mnohokrát se zastavím nad tím, jak snadno je v mém okolí mnoho lidí schopno uvěřit naprosto těžko uvěřitelným věcem. Ať už jde o vztahové a rodinné záležitosti, profesní život nebo politiku. Jelikož se považuji za hloubavého člověka, který ke většině věcí přistupuje s kritickým myšlením, dovedlo mě to až sem – k napsání tohoto článku.
Svět plný možností, nebo svět konzumu?
Začnu okruhem vztahových a rodinných „záležitostí“. Přijde mi, a nyní se snažím vystupovat v roli nezaujatého pozorovatele, že svět kolem nás je plný nepřeberného množství možností, nabídek, informací, koučinku a dalších vlivů. Otázkou ale zůstává – k čemu to všechno směřuje?
Zdá se mi, že se život změnil na pouhý konzum. Ten, kdo platí, má vše – i ono pověstné „modré z nebe“, respektive alespoň pocit něčeho, co se za něj v danou chvíli dá považovat.
Chápu lidskou povahu. Každý z nás se chce mít dobře a pro každého to znamená něco jiného, protože máme rozdílné hodnotové žebříčky. Mnoho lidí se v tomto procesu upíná přímo na vrchol Maslowovy pyramidy – na seberealizaci za každou cenu. Jenže pyramida je neúprosná. Pokud nejsou pevné základy, přicházejí tvrdé pády, frustrace či deprese.
Každému je třeba přát jeho štěstí a každý si hledá svou vlastní cestu. Co však považuji za problematické, je skutečnost, že vnější prostředí, ve kterém se většina z nás pohybuje, se nás snaží přetvářet v něco, čím možná ani být nemáme.
Formování člověka od dětství
Každý organismus má svůj vývoj. Dnes žijeme v době umělé inteligence a mám pocit, že důraz na lidství je upozaděn ve prospěch konzumu, poslušnosti a určité stádovitosti.
Člověk se rodí jako nepopsaný list papíru. Je v péči rodičů, kteří se mu ve většině případů snaží předat maximum lásky a udělat z něj toho nejlepšího člověka, jakého dokáží – samozřejmě ze svého subjektivního pohledu.
Každé dítě je do určité míry obrazem svých rodičů. Vývoj dítěte popsaly moudré hlavy již před desítkami let. Co se však děje dál, když dítě „musí do světa“?
Přichází předškolní docházka, kde se jedinec začíná asimilovat mezi vrstevníky. Pomalu zjišťuje, že život není jen o lásce a péči, ale také o bolesti, křivdě a nepochopení.
Školství jako nástroj systému
Není náhodou, že povinné vzdělávání začíná zhruba v šesti letech věku. V tomto období je osobnost dítěte z velké části formována. Charakter se začíná výrazně projevovat a jedinec je připravován na budoucí uplatnění ve světě.
Zde přichází na řadu školství, které podle mého názoru často neučí, jak být člověkem, ale jak být poslušným a produktivním prvkem systému. Individualita je mnohdy vnímána jako přítěž, někdy dokonce jako problém.
Existují samozřejmě alternativy, ale kdo si je v dnešní době může dovolit a jaké jsou jejich skutečné výsledky? To je otázka, kterou si klade mnoho rodičů.
Velmi zákeřné mi připadá to, že školský systém aplikuje do myslí dětí programy odpovídající aktuálním ideologickým trendům. Ačkoliv záleží na konkrétním učiteli, osnovy jsou dané vyšší autoritou a musí být plněny.
Opakování dějin
Dnes je zřejmé, jak si systém pohrává s duševním vývojem dítěte. Pod rouškou „progresivně liberální ideologie“ dochází již od raného věku k formování vnímání světa prostřednictvím inkluze a s ní spojených narativů.
Je smutné, že ať už se jedná o současný režim, nebo o režim minulý před rokem 1989, princip zůstává stejný:
Dějiny se opakují. A přesto si tuto paralelu mnoho lidí neuvědomuje.
Informační chaos a role zkušenosti
Dnešní člověk je zahlcen informacemi – pravdivými i nepravdivými. Vyhodnotit, co je skutečnost a co manipulace, je čím dál obtížnější. Možnosti umělé inteligence jsou dnes takové, že ani obrazový či zvukový záznam nelze považovat za plně důvěryhodný.
Zdravý selský rozum se stává vzácností. Právě zde vidím smysl projektu Škola vědomí – alespoň pokusit se lidem otevřít oči a nabídnout jiný pohled.
Velkou roli zde může sehrát starší generace, která zažila zásadní politické i společenské zvraty. Díky těmto zkušenostem může mladším alespoň pootevřít oči a ukázat, že svět není vždy takový, jak se na první pohled zdá.
Nejde o vnucování názorů, ale o schopnost čerpat informace z více nezávislých a nezaujatých zdrojů. To je vždy lepší než konzumovat jednotný mediální narativ, který je často ovládán velmi úzkou skupinou lidí.